Divočina velkoměsta
Lidé se od zvířat v mnohém liší. S touto myšlenkou by asi souhlasila většina populace. Jsme přece mnohem vyvinutější, žijeme ve fungující společnosti, máme všemožné moderní technologie a dokázali jsme tolik úžasných věcí. Je to ale skutečně pravda?
Je pátek ráno. Začne zvonit budík a my se neochotně převalíme na posteli, abychom ho mohli vypnout. Z postele ven se nám ale nechce. Je přece bezpečná a pohodlná. Člověk se v ní cítí spokojeně, jako blecha v psím kožichu. Nakonec ale stejně vylézt musíme, jelikož práce volá a čas na ranní rutinu neúprosně ubíhá, a tak se pomalu vykuklíme ze zahřáté peřiny a vstaneme.
Nejprve se nasnídáme, poté nás čeká ranní hygiena. Po vyčištění zubů si učešeme hřívu, pak už zbývá jen pár dalších úprav zevnějšku a můžeme se z bezpečí domova vydat ven do městské divočiny. Na rameno tedy hodíme tašku, do ruky vezmeme klíče a vyjdeme na cestu.
Na ulici už potkáváme i ostatní ranní ptáčata, takové hejno ptáků spěchajících do práce. Parkoviště je jako mraveniště plné mravenců, kteří v záplavě automobilů pobíhají sem a tam, hledají ten svůj a přemýšlí, kde ho asi předchozí den zaparkovali. Přijdeme k autu, nastoupíme a vyjedeme na rušnou silnici.
Za pár minut už stojíme v dopravní zácpě. Lidé v okolních autech troubí a nadávají jako špačci. Popojíždíme hlemýždí rychlostí a doufáme, že do práce stihneme přijet včas. Najednou slyšíme, že se za námi ozývá siréna. Auta se začínají rozestupovat do stran, aby sanitce nepřekážela v cestě. Připomínají hejno ryb v oceánu uhýbající před žralokem. Siréna prosviští uličkou mezi auty a ta se hned zase naskládají do původního seskupení.
Když konečně zaparkujeme, je už nejvyšší čas k příchodu na pracoviště. U vchodu se pozdravíme s vrátným a hlídačem. Vrátný nám popřeje dobré ráno, gorila na nás jen kývne hlavou, že můžeme jít dál. V kancelářích už všichni kolegové pracují, šéfová kdáká na celé kolo, a tak zasedneme za svůj stůl a pustíme se do práce.
Blíží se obědová pauza a všechny kancelářské krysy se hromadně vydávají na oběd. Nastupujeme do výtahu, kde se mačkáme jako sardinky, a přemýšlíme, kam dnes půjdeme na jídlo. Někdo navrhne restauraci ve vedlejší ulici, a tak vyrážíme tam. Máme už hlad jako vlk. Objednáváme si jídlo a diskutujeme nad všemožnými tématy.
Po jídle se vracíme zpět do kanceláří. Na stole nacházíme lísteček s informacemi k pondělní schůzi. Je psaný rukou kolegy, jehož písmo se dá jen stěží přečíst. Škrábe jako kocour.
Do konce pracovní doby už zbývá jen pár hodin. Pracujeme pilně jako včely, abychom stihli všechny dnešní úkoly. Navíc je pátek, a tak začínáme plánovat, kam bychom mohli po práci zajít. Nakonec se dohodneme na večeru stráveném v baru.
Jakmile v práci skončíme, zamíříme do nejbližšího nočního podniku. Auta necháváme na firemním parkovišti. V pondělí ráno stejně nemá smysl jezdit autem, svezeme se hromadnou dopravou.
U vchodu stojí mohutný hlídač, který postavou připomíná medvěda. Projdeme dveřmi a ocitneme se ve špatně osvětlené místnosti. Hraje tu hlasitá hudba a u baru stojí jedna kočka vedle druhé. Jeden z kolegů zahvízdá, stejně jako zpívá slavík, a prohlásí, že vyráží na lov. Ostatní se vydávají k barmanovi, aby si objednali něco k jídlu a pití. Nechceme tu jediní zůstat jako ryba na suchu, a tak jdeme za nimi. Barman vyřídí všechny naše objednávky a popřeje nám hezký večer. Když máme svoje pití a dva velké talíře nachos, najdeme si stůl a usadíme se. Za chvíli už se dobře bavíme a užíváme si volno po práci.
Po pár hodinách v sobě máme nejen všechny nachos, ale i spoustu alkoholu. Všemu se smějeme a hulákáme jako paviáni na celé kolo. Pořád jsme ale alespoň trochu při smyslech, a tak je nám jasné, že už bychom se měli rozloučit a každý se vydat svou cestou. Platíme tedy barmanovi a vycházíme z baru, načež zjišťujeme, že začalo pršet. Spěcháme proto co nejrychleji na zastávku.
Kromě padajících kapek je venku taky pořádná zima. Než se dostaneme domů, vypadáme jako zmoklá slepice a třeseme se jako ratlík. Není nám moc dobře a po náročném dni jsme utahaní jako kotě, a tak si lehneme na postel a stočíme se do klubíčka, jako to dělá pásovec, když se ocitne v nebezpečí. Už teď je nám jasné, že ráno budeme mít pořádnou opici. "To jsem ale osel," pomyslíme si a za chvíli usneme.
Když se nad tím člověk zamyslí, v některých věcech se lidé od zvířat vlastně až tak moc neliší.
Autor: Lucie Štěpančíková